Jak se běhání stalo mojí vášní aneb Z 0 na 23 km za 3,5 měsíce – 2.část

Dnes nebo nikdy

Měl jsem svůj nový cíl, uběhnout dvacet jedna kilometrů vkuse, ale kromě něj jsem chtěl být i silnější a tak jsem začal i více cvičit a posilovat. Velice jsem si právě při běhání oblíbil lesní posilovnu v areálu Brand u rybníku Rosnička ve Svitavách. Takže jsem se šel proběhnout a zároveň jsem si v příjemném prostředí lesa zacvičil. Dále jsem běhal alespoň dvakrát týdně více jak deset kilometrů, ale přitom jsem se snažil i víc cvičit. Protože přeci jen to běhání je spíše na hubnutí. I když to samozřejmě závisí na způsobu běhání.

Samozřejmě mě velice těšili i reakce lidí, kteří si všímali buď mých aktivit běhání nasdílených na mém Fb profilu a nebo i změn na mé postavě. Jednou jsem vyběhl i s mamkou, když se jela projet na kole, protože mi stále nevěřila, že dokážu uběhnout více jak deset kilometrů v kuse. A byl to prima pocit, že jsem jí skutečně přesvědčil, že jsem se to tak rychle naučil zvládat.

Čas plynul a plánovaný den D se blížil. Do čtvrtého června zbýval týden a já si řekl, že dnes to zkusím, ale přesvědčený jsem o tom zdaleka nebyl. Vyběhl jsem jako jiný den směrem do lesa, ale po pár metrech jsem cítil bolesti v kolenou a tak jsem to tentokrát vzdal a tak jsem si udělal pouze malý okruh spojený s posilováním. Bál jsem se, že to nedokážu, protože jsem již netrénoval tak jako na začátku, i když jsem chtěl uběhnout dvacet jedna krát delší vzdálenost jak před třemi a půl měsíci.

Bylo posledního května a já věděl, že už bych to opravdu uběhnout měl. Šel jsem se tedy jako jiný den proběhnout s tím, že uvidím, jak to půjde a případně to zkusím jiný den znovu.

Již na začátku mě bolely  lýtka a kolena, což se mi občas stává, než se mi nohy prohřejí, ale jistý jsem si nebyl.Tak jsem si v hlavě naplánoval jen malý okruh kolem rybníku Rosnička. Avšak, když jsem už běžel kolem Rosničky, říkal jsem si, jak mívám v oblibě, že to není tak hrozné a zvládnu to i k retenční nádrži. Když jsem byl u retenční nádrže, řekl jsem si, že to zvládnu i k pramenu řeky Svitavy. Když jsem běžel kolem pramenu, podíval jsem se na aplikaci, že mám za sebou asi pět kilometrů. Začal jsem si utvrzovat myšlenku, že dnes to dám.

Běžel jsem tedy za nosem přes les směr Opatovec. Cestu jsem úplně neznal, spíš jsem jí odhadoval podle intuice a podle mapy, takže se mi za Opatovcem stalo, že jsem vyběhl na pole, ze kterého jsem chvíli nemohl najít cestu, ale stále jsem bez přestávky běžel. Když jsem našel únikovou cestu z pole do lesa měl jsem za sebou deset kilometrů a tak jsem se již rozhodl běžet zpátky. Cestu zpátky jsem však už raději volil po asfaltkách a pro mě známějších cestách.

Je to zvláštní, že i když jsem už tolikrát deset kilometrů překonal měl jsem s touto desítkou mnohem větší starosti a byl jsem více unavený. Při překonání dvanáctého kilometru mě začal bolet na chodidle puchýř. Ale nevzdával jsem to, protože jsem už i tak byl velice blízko svému cíli. Byl jsem přesvědčený, že to je vlastně už jen kousek, když poběžím kolem rybníku rovnou domů. Asi od patnáctého kilometru jsem už začal být velice unavený, dehydratovaný, protože jsem si ze zvyku nevzal pití. V podstatě jsem byl rád za to, že běžím a soustředil jsem se jen na to, abych cíl dokončil.

Když jsem běžel na zpáteční cestě kolem rybníku zjistil jsem nemilou věc a to, že cesta domů mi nejspíš nebude na překonání dvaceti jedna kilometrů stačit a tak jsem ještě odbočil do nedalekého Javorníku. Tam jsem měl za sebou přesně dvě hodiny nepřetržitého běhu a v nohou devatenáct kilometrů. Zpátky jsem pak běžel opět přes les, abych okruh dokončil.

Když jsem už běžel skoro  potmě,  potřetí kolem rybníku, zjistil jsem, že jsem to přeci jen dokázal a že mám za sebou svých vysněných dvacet jedna kilometrů a byl jsem tak šíleně šťastný. Ale vážně hodně zničený. Nevzdával jsem to a chtěl jsem doběhnout  ještě až domů. Celou atmosféru mi navíc zcela dokreslila písnička Because I´m Happy od Pharrell Williams, která mi v posledních metrech začala hrát ze sluchátek. Takže to byl pro mě mírně ukulhaný, ale vysmátý konec.

Doma jsem zjistil, že jsem celkově uběhl dvacet tři celá a sedm setin kilometrů za celkové dvě hodiny a dvacet šest minut nepřetržitého běhu. A takhle jsem se po třech a půl měsících dostal z nuly na dvacet tři kilometrů. Jen lituji toho, že jsem si ten den nevzal pití. Při takové zátěži to byla má velká hloupost.

Ať nejsem takový párátko

Tehdy v létě jsem si ještě více zalíbil cvičení na vzduchu a tak jsem velice rád využíval ke cvičení Workoutové areály a nejvíce pak Fitness stezku ve Svitavách v areálu Brand. Na tuto stezku jsem to léto chodil každý den, který jsem byl ve Svitavách. Bylo a je mi líto, že nikdy nebyl pořádaný žádný závod na této stezce. Asi bych si měl oprášit a zdokonalit organizátorskou zkušenost.

Od té doby jsem si už žádný velký běžecký cíl s plným přesvědčením nedal. Zúčastnil jsem se jen několika krátkých oficiálnějších běhů jako například akce Run In Colors, jak jde vidět na fotce. Nebylo by špatné zkusit si zaběhnout ještě nějakou oficiální trať půl maratonu. Co takhle v létě 2017.

I když to se slečnou, která mě přivedla k běhání nedopadlo, pomohla mi najít motivaci a sílu k přemožení cíle, který jsem si ani nikdy před tím nesnil, že bych mohl překonat. Moc Ti za to děkuju Elis, rád jsem Tě poznal. 🙂

Komentování článku