Jak se běhání stalo mojí vášní aneb Z 0 na 23 km za 3,5 měsíce – 1.část

Běhat?

Nesnáším běhání… To snad nemyslí vážně, že mám uběhnout kilák a půl?! To neudejchám
a navíc to je prý špatný i na kolena, říkal jsem při hodinách tělocviku ve škole. Přitom jsem nebyl ani NERD, ani tlustý, dokonce jsem měl sport moc rád.

Ve škole jsem se mnohokrát zúčastňoval sportovních soutěží. Hrál jsem za školu fotbal, hokej, florbal, odbíjenou, basket a dokonce jsem se zúčastnil i přespolního běhu na tisíc pět set metrů. Ale protože byl běh opravdu mojí slabostí, doběhl jsem až ve druhé polovině dětí a přitom jsem navíc ušel víc jak polovinu trati.

Obdivoval jsem vrstevníky, kteří měli běh rádi. Pamatuji si i na kluka, který chodil o třídu do nižšího ročníku na druhém stupni ZŠ než já a ten občas po škole běžel domů do pět kilometrů vzdálené vesnice a já nechápal, jak to dělá. Říkal jsem si, jaký je to frajer, ale že to není nic pro mě, protože s tím se on určitě narodil a  já ještě nevěděl, že se dá taková schopnost dobře naučit.

Půjdeme si zaběhat?

Roky plynuly a já měl k běhání a sportu stále stejný vztah. Když pak na vejšce začal
s občasným běháním můj brácha, nahlodával tím ve mně myšlenku, že to nemusí být tak špatné. Ale i přes to mi chyběla TA motivace začít. Tu jsem pak našel až díky jedné slečně z vejšky, Elišce, která mi byla moc sympatická.

Jednou, zhruba v polovině února, se mě zeptala po přednášce, jestli bych si s ní nešel odpoledne zaběhat, že dlouho neběhala, ale chtěla by opět začít. Nechtěl jsem být za hňupa a řekl jsem “Tak dobře, proč ne”. I když jsem věděl, že nemám ani co na sebe.

Do běhání zbývaly dvě hodiny a tak jsem letěl do obchodu, koupit si oblečení na běhání a pak rychle na byt. Jak jsem byl zvyklý z jiných sportů, vzal jsem si s sebou i láhev s vodou a pak jsem už rychle vyběhl, abych byl včas na místě.

Už cestou jsem se snažil běžet, ale zjistil jsem, jak špatně na tom jsem, protože jsem neuběhl vkuse ani těch pět set metrů. Když pak Eliška přiběhla, už jsem skoro ani nemohl. Naštěstí hned sama navrhla, že bychom mohli nejdřív jenom jít. Po chvíli jsme se přeci jen rozběhli a já zjistil, že se budu zbytečně tahat s flaškou vody, protože bych musel běžet delší dobu, abych měl potřebu se napít. Asi po dvou stech metrech jsem si už říkal, že bychom klidně mohli zastavit, ale tvrdohlavost mi to nedovolila a tak jsem běžel, dokud běžela i ona. Naštěstí i ona nebyla příliš vytrénovaná a tak jsem nemusel nic říkat. Možná si i všimla, že už jsem ani nebyl schopný mluvit a byl jsem rád, že ještě dýchám a běžím. Asi tří kilometrový okruh byl za námi. Hned jsme se domluvili, že další den půjdeme znovu.

Další den jsem šel už bez láhve s vodou. Bylo to opět moc fajn, když jsme se šli proběhnout/ projít/pokecat. Občas jsme si řekli, že celý okruh jen projdeme. Zpětně můžu říct, že to byl ideální trénink. Ze začátku jsme chodili ven skoro každý den. Už pátý den jsem cítil zlepšení. Nešlo jen o fyzičku, začal jsem být klidnější a učil se, jak se správně pohybovat a dýchat.

Když už tak pořádně

Když pak nastal víkend a já jel domů, říkal jsem si, že nechci zaostávat a tak se půjdu proběhnout sám. Vzal jsem si sluchátka a vyběhl jsem. mým cílem bylo  doběhnut do vedlejší vesnice, která je asi dva kilometry daleko. Byl to boj, ale pohánělo mě přesvědčení v to, že budu lepší, a že to je jen kousek. Když jsem tam doběhl, stěží jsem popadal dech, ale připadal jsem si vážně dobře. Přeci jen jsem viděl už první posun. A tak jsem si říkal, že už raději půjdu pomalu, ale když jsem se už skoro vydýchal, nedalo mi to a znovu jsem se rozběhl. Ale asi po dvou stech metrech mi tak začalo bušit srdce, že mě to i celkem bolelo.Tak jsem raději zastavil a už jsem to znovu nepokoušel. Přeci jen,co  jsem chtěl, jsem splnil. Hned další den ráno jsem si přivstal a vyběhl už zrána.

Takto to šlo dál a dál. Běhání se pomalu stávalo mojí součástí a já si začal měřit aktivitu v aplikaci Endomondo. Po třech týdnech běhání jsem viděl, jak jsem zhubl a dokonce jsem už zvládal uběhnout tři kilometry vkuse. Tak dlouhý byl jeden můj oblíbený okruh. Poté jsem se už neobvykle dlouho držel na stejné úrovni a neviděl jsem moc posun.

Naučil jsem se jeden trik, který jsem používal když mě píchalo v boku – zatlačit si rukou do boku a nadechnout se do břicha – tímto jsem vždy bolest utlumil.

Dále jsem zjistil, že je opravdu lepší si před běháním dojít preventivně na záchod, protože se při pravidelném běhání znatelně zrychluje metabolismus.

Každý závod má mít svůj cíl

Dostal jsem se sice už na vyšší úroveň, ale stále jsem běhal plus mínus tři kilometry a to mě štvalo, protože jsem chtěl být lepší. Jednoho dne jsem se koukal na nějaký běh v televizi a říkal jsem bráchovi, že nechápu, jak ti běžci uběhnou čtyřicet dva kilometrů vkuse. I půlmaraton je šílená vzdálenost. Byl bych moc rád, kdybych uběhl i těch deset kiláků vkuse. Na to mi brácha řekl, že prý by každý mladý a zdravý člověk měl vydržet běžet v pomalém tempu hodinu vkuse a tu desítku uběhnout. A já si řekl, že tu desítku tedy brzy zdolám.

Hned další den jsem zase vyběhl a zkusil si naplánovat okruh na pět kilometrů. Raději jsem si vzal na nohy štulpny, abych si nepřetáhl svaly na nohou. Díky nim mě nohy tolik nebolely a byly v teple. Asi po polovině běhu jsem pochopil, co se všude píše, že se nemá před běháním pít a jíst. Chtělo se mi zvracet, takže jsem byl zase moudřejší, ale nevzdával jsem to a říkal jsem si, jak doma budou koukat, až jim řeknu, že jsem uběhl pět kiláků. Už se dost stmívalo a tak o to víc jsem to nechtěl mezi poli vzdát. Ale naštěstí svítil přede mnou jasně Měsíc a tak jsem se na něj koukal. Pomáhalo mi to neřešit aktuální vzdálenost od cíle, protože jsem se díval na jasný Měsíc a ne na cestu, kde bych viděl, jaký kus mě ještě čeká. Doběhl jsem domů a byl jsem opravdu šťastný, že jsem se hnul po měsíci běhání z třech kilometrů na pět. Hned jsem věděl, že desítku zvládnu. Ale především jsem měl cíl, takže od té doby jsem měl za čím jít.

O dva týdny později, již v květnu, tedy dva a půl měsíce od mého začátku s běháním, jsem jel opět do mých rodných Svitav a věděl jsem, že už chci zdolat desítku. V sobotu jsem vstal brzy a ještě před sedmou hodinou ranní jsem vyběhl. Hlavně v létě je dobré běhat brzy ráno nebo k večeru, protože je chladněji, nelétá tolik hmyzu v lese a všude je méně lidí. Běžel jsem skoro stejný okruh jako před týdnem. Jen jsem si ještě kousek vyběhl dál do lesa, aby mi ten okruh dal osm kilometrů.

Ten den ráno jsem to opět zvládl až dokonce a bez pauzy. Asi i díky tomu, že jsem si cestou několikrát na dlouhých rovných úsecích vzpomněl na minulou zkušenost s Měsícem. Tedy na to, že se mi poběží líp, když neuvidím jak pomalu mi cesta ubývá. A tak jsem si sundal brýle, abych tolik nevnímal cestu a jednotlivé body na cestě. Přeci jen jsem měl jasný cíl. A protože jsem měl přes čtyři dioptrie, viděl jsem rozmazaně cestu a nic víc. A to bylo tak akorát. Cestou jsem si říkal, jak jsem na sebe opět pyšný, že jsem se tak posunul, a že to zvládnu i dnes. A zvládl jsem to. Byl jsem v úžasu, kolik toho lidské tělo zvládne a jak se dá cvičit.

PS. Na podzim roku 2015 jsem byl na oční kontrole a zjistili mi snížení dioptrií o půl dioptrie, nevím, jestli tomu přispělo občasné sundávání brýlí při běhání, ale je mi příjemné si to myslet.

Tělo mi chtělo asi ukázat, že to tak lehký mít nebudu a tak mi odpoledne začali velice krušné chvíle. Asi se přetížily lymfatické uzliny a tak jsem dostal opravdu silné bolesti na dvou místech a to pod kolenem a u kyčle. Den byl dlouhý a i s práškem to bylo velice nepříjemné a to jsem nevěděl, co přijde v noci, kdy jsem si nemohl vzít prášek na bolest. V podstatě jsem se nevyspal, protože jsem se celou noc převaloval bolestí nohy a zároveň jsem nevěděl, co s tím budu dělat a jestli to není něco vážnějšího. Ráno to bylo již o něco lepší, ale snažil jsem se tělo šetřit. To ráno jsem si uvědomil, jak silně jsem se stal závislým na běhání a jak mi bylo líto, že se nemohu jít proběhnout. Den utekl a večer mě noha naštěstí už nebolela.

Rychle se zapomíná na bolest, když už nic nebolí. Takže jsem hned další den v pondělí znovu vyběhl. Raději jsem si vzal štulpny, abych nohy příliš nezatěžoval a skutečně to bylo fajn, nohy mne ten den vůbec nebolely. A tak jsem v klídku běžel a běžel. Utíkal jsem kam mě nohy nesly po nenaplánované trase. Konečně jsem začal cítit volnost, že už se nemusím tolik vázat na trasu. Dýchání jsem měl již mnohem klidnější, hlubší a pomalejší než při začátcích. I styl jsem měl už mnohem stabilnější a jistější. Ten den jsem si běh naprosto užíval. Neřešil jsem, kolik už mám za sebou. O to víc jsem byl mile překvapený, když jsem doběhl domů.

Pátého května roku dva tisíce čtrnáct jsem pokořil svůj první běžecký cíl. Konečně jsem uběhl deset kilometrů bez přestávky. Dokonce jsem uběhl více jak jedenáct a půl kilometru. Bylo to opravdu skvělé. Navíc, když jsem tak riskoval po velice nepříjemně strávené minulé noci. Naštěstí se mi bolest tentokrát vyhnula. Od té doby jsem již opravdu cítil mnohem větší svobodu při plánování trasy a cítil jsem se i celkem výjimečně.

Ale další cíl byl prostě jasný, zbýval měsíc do mých narozek. Bylo by skvělé si nadělit pro mě stále neuvěřitelných dvacet jedna kilometrů, řekl jsem si. Bylo by to asi nemožné za jeden měsíc uběhnou o deset kilometrů dál a navíc celkem od poloviny února do začátku června to byly a stále jsou tři a půl měsíce. Není přeci možné se dostat za tři a půl měsíce z nuly na půl maratonskou vzdálenost?

Komentáře

  1. AKedeWaydaypep

    26.8.2017 at 0:43

    By dealing together, two of you can address problems of self-esteem and mutual trust. However, it is important to obtain the doctor’s opinion first before you take these oral medications because these would have pessimistic effects about the body.

Komentování článku